Výprava za perníčky
Dne 19. listopadu jsme se vydali na takovou neškodnou výpravu. Ostatně, výpravy jsou skoro úplně neškodné téměř pokaždé. Skoro. Ehm.
Sešli jsme se před lesem, kde Nebík skoro s láskou ukazoval na jednu z hlav, kterou si toužil odnést již odnepaměti. To byla voda na mlýn Tymiánky, která si propašovala do lesa párátko a nenápadně hlavu pošťuchovala, dokud jí nekousla do prstu. Podle našich informací však už zelený není a plíseň na něm nebují. Oliver byl natolik gentleman, že plácl hlavu č.28 (podle našich informací nejhladovější hlavu ze všech) za pokousání Tymiánky. Avšak slečna Monny pro tuhle šlechetnost neměla pochopení, nařídila Olíkovi pohlavek a za trest musel nést s Tymiánkou veliký pytel, v němž se neskrývalo kamení, jak doufal Nebík, jen těsto na perníčky.
Od slečny průvodkyně jsme dostali pokyn, abychom si rozebrali džbánky, takže nastal menší boj. Když už jsme každý měli džbánek a Olík šel pod vahou pytle po čtyřech, vydali jsme se na výpravu. Cíl zněl jasně – donést pytel s těstem místní Ježi Babě z perníkové chaloupky.
Nebyli jsme ani moc dlouho na cestě, když nedaleko od nás zachrastilo křoví. Trochu jsme znejistili, když se křoví posunulo směrem k nám. Z křoví však vyskočila jen vlčice s natočenými řasami a tvářemi načervenalými od pozdních malin. Myslím, že je to poprvé (a doufám, že naposled), co jsem viděla takhle namalovanou vlčici. A vlastně jakékoliv zvíře.
Snad nás zachránilo Olíkovo zvolání „Zase Karel?“, protože vlčice se zřejmě o Karla velmi zajímala (ať už je Karel kdokoliv). Z Karla se ukázal proutník slibující vlčata, ale zřejmě zůstalo jen u slibů. Když jsme vlčici ujistili, že rozhodně není v tom pohybujícím se křoví vidět, rozloučila se s námi a odešla zase na číhanou.
Dále po cestě jsme narazili na pěkný palouček s ohništěm. Zde jsme posvačili vuřty, které vytáhla slečna průvodkyně zpoza svého pláště (a ano, přežili jsme to všichni). Takže poté, co jsme snědli svůj příděl (případně příděl někoho jiného), slečna průvodkyně vstala, pronesla, že pytel se musí donést do perníkové chaloupky a s hlasitým pufnutím zmizela. A přesto, že padaly návrhy, že zůstaneme u ohně, někdo nám nepřál a oheň hned na naše slova zhasnul. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se vydat splnit úkol, který nám slečna zadala.
Nakonec se zvolila Moly za Mařenku a vylezla na nedaleký strom, že najde nějaké světýlko. Když tedy zjistila, že chaloupka je vzdálená asi dva kilometry, slezla bezpečně ze stromu a byli jsme odhodlaní dát se na cestu. Co čert nechtěl, Tymiánka spadla z extrémní výšky 30 centimetrů, přičemž tento pád odnesl její kotník. Tymiánka se pak nesla na zádech Olivera až do konce výpravy, přičemž těsto ochotně převzal Nebík.
Tak jsme se pomalu sunuli za světlem. Když jsme k němu došli, nebyla to chaloupka. Byl to pouhý strom, na němž visela zářící lucerna. Pod stromem seděl muž v omšelém plášti. Ani to nebyl Karel, jak si někdo chybně pomyslel. Po krátkém rozhovoru s ním jsme se dozvěděli souřadnice následující zastávky, tedy perníkové chaloupky.
Muž, tedy veverka, tedy maskovaná slečna průvodkyně nás poslala správným směrem. K chaloupce jsme došli bez problémů. Tam už na nás čekala slečna Monny. Od Babi Ježi jsme dostali na cestu čokoládu, a tak jsme se mohli v pořádku zase navrátit do hradu. Tedy… většina v pořádku.