LVÍ TLAPOU

 Letošní vánoční večírek byl opravdu velkou událostí. Celé týdny se spekulovalo, co asi letos najdeme pod kolejním stromečkem, uzavíraly se sázky, jestli se letošním největším jedlíkem cukroví stane Nebelbrach, Oliver nebo kolejní ředitelka, přemítalo se dokonce, zda se bude konat obávaná soutěž ve zpěvu vánočních koled, při které ztrácejí odvahu i ti nejodvážnější. Večer o zimním slunovratu jsme se tedy celí nedočkaví sešli v komnatě nejvyšší potřeby a se smíšenými pocity jsme očekávali vše, co přijde.

Hned v úvodu večera jsme se dozvěděli, že nás letos čeká vzácná návštěva – kolejní dárky nám měla přinést sama víla Fleutýnka! Všechny přítomné ta zpráva nadchla, přeci jen, o Štědrém večeru ji sotva kdo zahlédne, když má tolik práce, přitom poznat by se s ní chtěl samozřejmě každý. Začali jsme ji proto hned vyhlížet z oken i ze dveří, nicméně jelikož se zdálo, že zatím je od Bradavic na hony vzdálena, rozhodli jsme se zkrátit si čekání vánoční soutěží, kterou si pro nás připravila Jane Mooren. Ke značné úlevě přítomných studentů se nejednalo o zpěv, k úlevě přítomných domácích skřítků nešlo ani o soutěž v pojídání cukroví, Jane si připravila jednoduchý vánoční kvíz na znalost potterovských vánočních dárků. Respektive, jednoduchý se zdál na první pohled, každý z přítomných totiž předpokládal, že se polovina otázek musí týkat svetrů od paní Weasleyové – Jane nám ovšem rychle dokázala, že těch dárků, které se o Vánocích v knihách rozdávaly, byla vlastně celá kupa. A některé byly opravdu zapeklité! Největším znalcem knih HP se nakonec ukázal být Oliver, druhé místo obsadil Nebelbrach a třetí skončila Lily.

Když opadlo bujaré veselí vyvolané soutěží, začali jsme být trochu nervózní. Fleutýnka se stále neukazovala. Každý to řešil po svém: někdo neustále vysílal kradmé pohledy ke dveřím, jiní v pravidelných intervalech sledovali své hodinky, našlo se i pár takových, kteří z nervozity vyjedli všechny marcipánové taštičky a ořechové měšečky a vypili většinu mandlového likéru. Nakonec to napětí nevydržel Oliver, který vstal a prohlásil, že se půjde po Fleutýnce podívat – přeci jen, mohla by třeba bloudit hradem, případně nadělovat v prázdné kolejní místnosti. Kdo ví, u trollí víly je možné všechno. My ostatní jsme se zatím snažili upoutat pozornost zaníceným zpěvem koledy Nesem vám noviny, což muselo být slyšet určitě tak alespoň přes dvě patra. Nakonec tedy vlastně nikoho nepřekvapilo, když se s posledními slovy koledy rozletěly dveře a na prahu stanula sama Fleutýnka.

Museli jsme uznat, že jí to slušelo. Byla oblečená v nebelvírské róbě, kterou si, jak se nám později svěřila, oblékla jen kvůli nám. Vysoká, mužně urostlého těla, s obličejem, docela děsivým, z větší části ukrytým za hustou kšticí vlasů. Působila sice trochu neotesaně, ale jinak se zdála milá a přátelská. S díky odmítla křeslo, které jsme jí nabízeli, na cukroví pohlédla vysloveně pohoršeně – nicméně nepohrdla jím, když myslela, že se nikdo nedívá – a místo toho se hned pustila do vyzvídání, zda jsme byli celí rok hodní, zda jsme nesbírali trolly a neléčili si své případné mindráky na mladších studentech. Po mnohanásobném ujištění, že jsme výkvěty nevinnosti, které si zaslouží všechny dárky světa, se Fleutýnka nakonec uvolila, že nám naše zasloužené dárky opravdu vyčaruje. Kouzlo, které provedla, bylo skutečně složité a i přes drobný karambol, při kterém se ukázalo, že její vlasy ve skutečnosti nejsou jejími, ale pouze špatně přičarovaným příčeskem, ho nakonec zdárně dokončila a pod vánočním stromečkem navršila obrovskou hromadu úhledně zabalených balíčků. Poté se s širokým úsměvem rozloučila a odešla.

Madam kolejní a slečna primuska se hned pustily do rozdělování balíčků, všichni jsme totiž byli pekelně zvědaví, co nám Fleutýnka nadělila. Ovšem ještě než stačily předat první balíček, který náležel Angie Claire, objevil se ve dveřích komnaty Oliver, se zprávou, že Fleutýnku nikde nenašel. Velice se divil, když se dozvěděl, že se s ní právě minul, a nemohl uvěřit vlastní smůle, že ji tak hloupě propásl. Angie Claire nakonec ve svém balíčku našla Nebelvírskou odhalenku - kostkovanou košili zavázanou vpředu na uzel, která toho prý více odhalí, než skryje. Jak se ukázalo, stejnou odhalenku měl ve svém balíčku nakonec úplně každý, pánům na ní pouze chyběl uzlík.

Když madam kolejní se slečnou primuskou rozdaly poslední dárky, pustili jsme se ještě do druhé soutěže, kterou si tentokrát připravila Hekatea Centaurix. Zavedla nás do kolejní místnosti, již skřítkové v době naší nepřítomnosti vánočně vyzdobili, a my měli za úkol hledat všemožně poschovávané dárečky, svíčky, hvězdičky, myšky, zvonečky, vánoční ozdoby, a dokonce i červeného slona, ukrývajícího se v plamenech v krbu! Nejrychlejšími hledači se nakonec ukázali být Oliver a madam Angelica, druhé místo za nimi těsně obsadila Kate, třetí potom skončila Angie Claire.

Po skončení druhé soutěže už následovala volná zábava, spočívající zejména v dojídání zbytků cukroví a vymýšlení nejrůznějších modelů, ke kterým by se naše nová odhalenka hodila nejlépe. V komnatě nejvyšší potřeby jsme se zdrželi až do pozdních nočních hodin – však kdo by také spěchal do ložnice, Vánoce jsou jen jednou za rok.