Hradní pohádka
Roger Malý řečený Skopová hlava
V Godrikově dole žili dva staří manželé. Jmenovali se Pavel a Darina Malí. Milovali se nade vše, ale osud jim nedopřál ani jedno dítě.
Jednou o Vánocích šla paní do lesa nasbírat nějaké bylinky pro výrobu lektvarů. Cestou potkala zvláštní ženu. Byla velmi vysoká, o půl metru vyšší než ona. Vlál kolem ní hábit. Kapuce jí zakrývala obličej, ale i když nebyl skoro vidět, přesto si Darina všimla, že není právě hezký. Žena se usmála, což vypadalo jako úšklebek, a pak promluvila: „Už jsem o vás mnoho slyšela. Všichni vás mají rádi, kouzelníci i mudlové. Jste mocní mágové a využíváte své schopnosti ve prospěch ostatních. Dokonce jste vyléčili jednoho domácího skřítka. Ale šťastní nejste, chybí vám potomek. Mohla bych vám pomoci.“ „Jsme už staří, v tom nám není pomoci.“ „Věř mi, my známe mnohé, i když tomu lidé nevěří.“ „Kdo my?“ „Na nic se mne neptej. Tady máš kousek skopového masa. Snězte ho dnes s manželem a narodí se vám syn. Ale pozor. Nebude snadné ho vychovat, když se narodí z tohoto masa. Budete muset být velmi opatrní a držet ho zkrátka, jinak by se mohlo stát, že nebude tak hodný jako vy.“ Podala Darině balíček. Ta ho rozbalila a uviděla kus skopové kližky. Pohlédla opět na ženu, ale ta už tam nebyla.
Když se vrátila domů, vše Pavlovi povyprávěla. „To určitě,“ řekl smutně, „někdo si z tebe udělal legraci. Ale to maso nevypadá špatně, aspoň si uvaříme guláš.“
Přišlo babí léto, když Darina k překvapení všech obyvatel Godrikova dolu porodila chlapečka. Dali mu jméno Roger. Občas si vzpomněli na tajemnou ženu, ale byli oba hodně vzdělaní a nevěřili na taková kouzla. Svého syna milovali. Věnovali mu mnoho svého času, kupovali mu všechny hračky, o které stál. Měli ho tak rádi, že si nevšímali mnoha lumpáren, které prováděl. Jak trochu vyrostl, ostatní děti z vesnice se mu vyhýbaly. Jednomu totiž nasypal do úst pepř, jiné holčičce rozbil její panenku a vůbec všem ubližoval. Nevyrostl příliš, ale bály se ho i o mnoho větší a silnější děti, protože když se u něj objevily kouzelnické schopnosti, začal je využívat proti nim. A neboť byly velké, ani malí kouzelníčci se před ním necítili v bezpečí. Nebyla s ním řeč, tak mu začali říkat Skopová hlava. Manželé Malí však do něj byli tak zahledění, že vše omlouvali nešťastnou náhodou. Jejich oblíbenost ve vesnici pomalu klesala.
Když bylo Rogerovi jedenáct let, poslal přihlášku do Bradavic. Byl chytrý, takže ho hned přijali. Sbalil si své věci a vypravil se do školy.
Vstoupil hradní branou a uviděl řadu prváků, kteří čekali na rozřazování do kolejí. Byl zvědavý, do které se dostane. Začal se tlačit dopředu. Velkou síní se neslo: „Kruvalda Belvírová. HAVRASPÁR! Lenka Cukotová, MRZIMOR!“ „Já jsem tu, já!“ křičel a dral se dopředu. Najednou ho za límec uchopila silná ruka. „Kam se cpeš, malej!“ prohlásil dost velký nováček a posunul ho dozadu. Roger ani nevěděl, jak se to stalo, a byl z Velké síně pryč. Najednou mu jeho kouzelné schopnosti nebyly nic platné. Snažil se dostat zpátky: „Já tam musím, uhni, ty šeredo!“ zakřičel a nějakou dívku, ale ta ho jen odstrčila a hned byl zase venku. Stala se z toho zábava. Kdykoli vešel dovnitř, někdo ze studentů ho vystrčil ven. Nakonec se mu podařilo vejít, ale Moudrý klobouk už byl pryč.
„Já nejsem zařazený!“ vykřikl nešťastně, odpovědí mu byl jen smích studentů, kteří seděli nejblíže. Ostatní si ho vůbec nevšimli. Také profesoři za svým stolem vypadali, že o něm nevědí. Schoulilo se do klubíčka a plakal.
Školní rok pro něj začal smutně. Nebyl v žádné koleji, nikdo si s ním nepovídal. Snažil se na sebe upozornit tím, že bral studentům věci nebo je rozbíjel. Kdykoli to však udělal, uslyšel jen: „Nějaká škrkna.“ „Já nejsem škrkna,“ protestoval, ale pokud ho někdo uslyšel, zamračil se a řekl: „Tahle škrkna je fakt ošklivá,“ a smýkl jím pryč. Smutně pak už jen seděl na zemi ve Velké síni a poslouchal, jak si studenti povídají o bodování a famfrpálu.
Blížily se Vánoce. Ve Velké síni se objevil velikánský smrk. Plály na něm svíčky, jejichž světlo se odráželo od baněk a řetězů. Všichni měli slavnostní náladu. Jen Roger seděl na zemi a smutně koukal. Nikdo si ho nevšímal.
Nastala půlnoc. Zůstal v síni sám. Přišel ke stromečku a pohladil jednu baňku tak nešikovně, že spadla na zem a rozbila se. Začal plakat. „Proč pláčeš?“ ozvalo se za ním. Ohlédl se překvapeně, nebyl zvyklý, že by na něj někdo promluvil. Stála tam zvláštní žena. Byla velmi vysoká, o metr vyšší než on. Vlál kolem ní hábit. Kapuce jí zakrývala obličej, ale i když nebyl skoro vidět, přesto si všiml, že není právě hezký. „Paní,“ vypravil ze sebe, „já jsem rozbil baňku. Nechtěl jsem, doopravdy.“ „Ale to se přece dá napravit. Vezmi svou hůlku, tak. Namiř ji na baňku a řekni Reparo.“ „Reparo,“ poslechl Roger ženu a baňka byla zase jako nová. Pověsil ji na stromek a usmál se.
„Vidíš,“ řekla žena, „když se budeš chovat takto, budou tě mít ostatní rádi a přestanou tě přehlížet. Já to znám.“ „Vy, paní?“ „Ano, já. Víš, kdo jsem?“ „Nevím.“ „Jmenuji se Fleutýnka, jsem trollí víla. Víš, my trollové nejsme tak hloupí, jak si všichni myslí. Ale máme povahu… však ty víš. Proto nás nemají rádi. Když jsem poprvé přišla do této školy, rozbíjela jsem, co se dalo. Všichni křičeli: ‚Je tu troll!‘ a posílali proti mně kouzla. Ale objevila se jednou přede mnou jakási laskavá žena, jmenovala se Petula. Podala mi dýmku a řekla, že ji mám dát panu řediteli. Když jsem vešla do Velké síně, všichni začali opět křičet a tasili hůlky, ale ona mi vyšla vstříc a vedla mě k profesorskému stolu. Podala jsem dýmku panu řediteli, on zabafal a usmál se na mne. ‚Víte, ona vám přinesla dárek k Vánocům,‘ řekla mu ta laskavá žena. ‚Inu, ano, jsou Vánoce, musíme být na sebe hodní,‘ odpověděl a vyčaroval mi tento hábit. A já jsem pak šla ven, běhala jsem celý večer, abych našla dárky pro všechny, kdo byli ve Velké síni. A oni si mě pak oblíbili. Od té doby nosím o Vánocích dárky a všichni se na mne těší. Tušila jsem, když jsem dala tvé matce trollí skopové, že z tebe může být taková skopová hlava. Bohužel z tebe měli takovou radost, že se na tebe začali dívat jako na dokonalého. Nemysleli to špatně, ale ublížili ti. Mám pro tebe jeden dárek, ty sám ho však musíš chtít přijmout. Je to laskavost.“ A podala mu rostlinku laskavce ohnutého. „Pomůžeš mi roznést dárky?“
Opět byla rozřazovací slavnost. Roger stál u dveří do Velké síně, ale netroufal si vejít. Náhle se ozvalo: „Roger Malý! Tak kdepak jsi, nemám na to celý den.“ Byl to Moudrý klobouk. Roger nechtěl věřit svým uším, ale vydal se k němu. Kolem sebe slyšel: „To je ten, co mi opravil rozbitou panenku!“ „Když jsem omylem spolkl pepř a moc mě to pálilo, pomohl mi!“ Velkou síní se ozval potlesk. Všechny oči byly upřeny na Rogera. Nasadil si Moudrý klobouk a uslyšel… Ale to už není důležité.
Když se na prázdniny vrátil do Godrikova dolu, všichni ti, kdo si ho pamatovali, se nestačili divit. Rodina Malých se brzo stala opět váženou.