LVÍ TLAPOU

 Každá kolej chce zvítězit v souboji o Školní pohár. K tomu potřebuje body, které mohou studenti získávat ve výuce a v soutěžích. Zdá se ovšem, že bodování v těchto částech není jednotné.

Poněkud stranou stojí semináře. Za jeden lze získat maximálně patnáct bodů. Úkoly v nich bývají rozmanité, ve srovnání s pravidelnou výukou někdy obtížnější, než bychom mohli čekat. Standardní délka úkolu v pravidelné výuce činí 2,45 až 4,9 palců. Pokud ho student skvěle zvládne, může včetně bonusových obdržet až dvacet pět bodů. V seminářích se občas objevují úkoly, které musí přesáhnout délku pěti palců, hodnoceny však mohou být maximálně patnácti body.

V takzvaných psacích soutěžích je situace ještě horší. Běžně v nich nacházíme, že je maximální délka v palcích stejná, jako maximální bodové ohodnocení (často v zadání čteme něco jako: „Rozsah max. x palců, získat lze až x b/s.“). Jestliže tedy člověk ve výuce napíše úkol na pět palců (ale třeba také na necelé tři), může získat dvacet pět bodů, pokud v takové soutěži odevzdá úkol na dvacet palců, dostane maximálně dvacet bodů. Za jeden palec v pravidelné výuce lze tedy získat pět i více bodů, v řadě soutěží pouze jeden. (Počítám nyní pouze se situací, kdy jde o kvalitní vypracování největší možné délky a dotyčný získá skutečně maximum možného.) Spíše výjimečně se setkáváme se situací, kdy je soutěž omezena rozsahem na x palců a bodové ohodnocení na 2x až 3x, i zde je však zisk bodů oproti pravidelné výuce v průměru poloviční.

Hůře se podobné srovnání dělá tam, kde je v zadání napsat báseň. Nemáme přehled o všech úkolech v pravidelné výuce a o tom, kolik veršů bývá obvykle vyžadováno. V soutěžích se za jeden verš dává půl bodu. Pokud by jich člověk měl získat dvacet pět, musel by napsat padesát veršů, což ovšem v úkolech pravděpodobně dělat nemusí. U básnících soutěží je obzvláště problematické svazovat jejich hodnocení s délkou, rýmovačky pak získají více bodů než skutečná poezie. Studenti jsou nuceni báseň uměle natahovat a je pro ně lepší dlouze blábolit, než vytvořit jeden skutečně kvalitní básnický obraz. Často je navíc vyžadován pravidelný rytmus a rýmy, což do poezie může patřit, a nemusí. Volné verše a nerýmované básně jsou u nás evidentně podceňovány.

Výrazně lépe jsou na tom soutěže, v nichž se kreslí. Za jeden obrázek může student standardně získat patnáct bodů, ve výuce dvacet pět. I zde je tedy výuka jednoznačně preferovaná, ale rozdíl není tak výrazný.

Velmi malé hodnocení mají další typy soutěží, jako jsou logické a vyhledávací. Student jimi může strávit velké množství času, nakonec si však připíše jen tak pět až deset bodů. Zde je bohužel situace velmi komplikovaná. Tato vypracování je snadné opsat od spolužáka. S podobnými podvody jsme se v minulosti naší školy již mnohokrát setkali, a to i u soutěží, za něž šlo tehdy získat až šedesát bodů. Když si představíme situaci, kdy jeden člověk v koleji soutěž vypracuje a polovina členů koleje odevzdá, je jasné, proč je jejich hodnocení tak nízké. Zde asi neexistuje řešení a můžeme si jen povzdechnout, že tyto mnohdy krásné a zajímavé soutěže od sebe odrazují nízkým hodnocením.

Když ke znevýhodnění soutěží přidáme jejich nižší počet, zdá se, že současnou politikou vedení školy je prosazovat výuku. Proti tomu se nedá nic namítat, kromě jedné věci: škoda, že tento fakt nebyl nikdy veřejně vyhlášen. Student se může domnívat, z reality usuzovat, nemůže však přizpůsobit své chování danému stavu, poněvadž ho nezná s jistotou. Hodila by se tedy větší otevřenost a před začátkem školního roku vyhlásit, co bude více preferováno.