Zrcadlo mysli podruhé
Dnes si představíme tři druhy čarostavů. Ten první je typický příklad tzv. vzpomínkového čarostavu, který můžete na hradě vidět v mnoha podobách. Lidé si do něj zapisují věci, které si chtějí zapamatovat, u některých jde o ceny, které jim byly uděleny, u jiných jde o dárečky, které obdrželi od svých kamarádů, a viděla jsem dokonce jeden, který si tvůrce spletl s poznámkovým blokem a zaznamenával si tam, kolik komu dluží srpců. Lidi jsou holt různí.
Následující řádky jsou vzpomínkami nebelvírské famfrpálové legendy Nebelbracha Mechachy. Kdybych měla Neba představit cizímu člověku, tak mi postačí dvě slova – Nebelvír a Famfrpál respektive Kvidyč. A přesně tímto způsobem začíná i Nebův čarostav...
To, že Nebelbrach miluje červenou kolej tělem i duší, je jasné naprosto každému, kdo pochopí narážku v jeho jméně. A pokud i tak někdo zůstane na pochybách, tak ho o tom pro jistotu ujistí hned zkraje. Není ostatně jediný, protože lidí, kteří se ve svých čarostavech hrdě vyznávají ke své koleji, je na hradě spousta. Druhé heslo pak odkazuje na jeho oblíbený sport, kde se Neb snaží o oficiální změnu jména na původní anglický výraz Quidditch (česky psáno Kvidyč). Je to prostě rebel! A fakt, že se k jeho petici zatím přihlásila jen spoluautorka Ywa od Roztodivných, je věc nepodstatná.
Následující výčet Nebových ocenění a vzpomínek je jasným úkazem toho, jak si tento člověk svého času na Hogu váží. Nevím jak vy, ale já jsem většinu svých hogwartských diplomů poztrácela stejně tak jako ty mudlovské. Neb si úzkostlivě schraňuje každý jeden a vůbec nezáleží na tom, že některé už notně utrpěly zubem času. Na druhou stranu, kdo se může pochválit tím, že o něm psaly zmijozelské žáby, takovou poctu bych si asi taky střežila jako vlastní hůlku. Jedno je jisté, když dáte tomuto nebelvírskému gentlemanovi diplom nebo upomínkový obrázek, tak jej nestrčí někam do šuplíku, aby na něj zapomněl.
Druhý dnešní čarostav je jeden z mých oblíbených, protože se při něm vždycky upřímně pobavím bez ohledu na to, kolikrát jsem ho už četla. Jeho autorkou není nikdo jiný než zelená primuska Nasaší Jackson.
Suši to zabije hned zkraje, když na Vás vyšle Vy-víte-koho se svou kletbou, načež Vás bude držet ve spárech Potterovských videí, která sice mají své světlé chvilky, nicméně povětšinou jde o přisprostlé parodie s nemalou dávkou dětem nevhodných pasáží. Přesto se mi asi jen tak nepodaří zapomenout na žlutozubou hubu otravného Pomiho. Ještě že jsem své oblíbené Pottervideo našla už dávno a můžu se tedy „uklidňovat“ energizujícímí tóny rockové písně Run for your life.
No ale pojďme dál. Tam se dozvíme o tom, že je Suši blázen. Vezmeme-li v úvahu kolik má zapsaných předmětů a zkoušek, kolik má vypracovaných soutěží a seminářů, kolik toho natrénovala ve famfpálu a kolik povinností se skrývá za jejím zlatým odznakem, tak s tím tvrzením nemůžu jinak než souhlasit. Přesto, zdá se, jí to všechno klape, takže není pochyb, že je opravdu hustá, ať už jako patronka nebo člověk obecně. A to všechno proto, že se drží pravidla, které jí doporučila její předchůdkyně Barb. Ano, ano, i můj trenér nám kdysi vtloukal do hlavy, že co nejde silou, půjde větší silou. Měla jsem se toho držet stejně jako Suši...
Ale jak je vidět, i přes všechnu tu práci ještě nepřišla o smysl pro humor. Anebo myslíte, že si ty vtipy v závěru drží u těla jen proto, aby nezapomněla, jak se má smát? Ať už tak nebo tak, mě ten o chlebu se salámem vždycky úsměv na tváři vykouzlí. Holt jsem jedna z těch, co mají rádi jídlo a jako správný pejskař se pobavím i nad tím s kočkou a kocourem. Černý humor a sprosťárny to je moje, v tom si můžu se Sušenkou plácnout. Jsem toho názoru, že ne vždy musí být humor vytříbený a originální, někdy stačí opravdu málo...
Ale abychom to zakončili trochu vznešeněji, tak si ještě ukážeme čarostav profesorky Amálky Zlaté.
Tento citát pochází z úst amerického filozofa a spisovatele Roberta Fulghuma. V prvním momentě po přečtení jsem si říkala, že jde o myšlenky beznadějného snílka, který ztratil pojem o realitě. Pak jsem si však uvědomila, že tomu chci taky věřit a že vlastně madam obdivuji za to, že se v dnešní pragmatické době nebojí s touto myšlenkou plně ztotožnit. Spousta z nás uniká realitě do fantastických příběhů, které na těchto slovech stavějí, tak proč jim nevěřit i ve skutečnosti? Čím víc si Fulghumův citát opakuji já, tím víc mi jednotlivé části dávají smysl a tím větší mám naději.