S madam Bete nejen o jejích narozeninách
Tak jako každý rok i letos 14. října oslavila své dvacáté narozeniny nebelvírská hvězda jménem Betelgeuse Orionis. Co naše paní kolejní dělá o svém narozeninovém dni, jak vypadala letošní oslava, co cítila, když poprvé uviděla svůj nový dům, to vše a ještě mnohem více se dočtete na následujících řádcích. Měla jsem to potěšení s madam Bete udělat rozhovor pro Lví Tlapou a doufám, že si ho užijete stejně, jako jsem si ho užila já.
Madam Bete snáší stárnutí dobře, ostatně nemá proč stárnutí nesnášet neb, jak sama tvrdí, každý rok slaví dvacáté narozeniny. A možná právě proto tráví svůj den skoro stejně, jako každý jiný:
„Ráno prostě vstanu a jdu do práce, kde se snažím stihnout, co se stihnout dá. Pouze před půl třetí odpoledne si udělám malou chvilku, kdy si dám kafe a hodím nohy na stůl, ať se děje, co chce. To odpočítávání si celkem užívám.“
Zdá se tedy, že naší paní ředitelce začíná narozeninový den až večerní oslavou. Jak madam přiznala, ta letošní začala odpolední sovou od Nerys:
„Sova od primusky s dotazem, v kolik zhruba dorazím, byla dost výmluvná.“
Když se madam ve večerních hodinách blížila k nebelvírské věži, již tušila, že ji za dveřmi čeká oslava a hromada dárků:
„Ano, tušila jsem to, byla jsem zvědavá, co asi dostanu, takže jsem se cítila příjemně.“
A jak probíhala samotná oslava?
„Když jsem se po pracovních povinnostech dostala do nebelvírské kolejky, čekala tam na mě hromada zákusků, dort, krásná výzdoba a hlavně kupa nebelvírských, kteří mi chtěli osobně pogratulovat.
Že bych byla ráda středem takové pozornosti, to říct nemůžu, ale nejsem v takové situaci ani nerada, zvědavost tu prostě vždy překoná rozpaky.
Mezi tím vším se pak zjevila slečna primuska, která mi jménem koleje předala přání se zlatou růží a když jsem se té růže dotkla, byla jsem přenesena.
Nejdřív jsem si myslela, že mě to přenese někam do Zapovězeného lesa, kde bude čekat nějaká chlupatá potvora dožadující se pravidelného krmení. Když jsem uviděla dům, vzalo mi to dech. Do toho okamžiku mě něco takového ani ve snu nenapadlo... Nejdřív jsem si říkala, že je to třeba jen nějaký penzion, kde strávím příjemný víkend nebo tak něco, ale když jsem si všimla lístku na dveřích, no, sedla jsem si na chvíli na trávník, aby to se mnou neseklo. -usměje se-“
Nespokojila jsem se s tím, že byla madam z domu nadšená, chtěla jsem vědět, zda dům alespoň trochu naplňuje její představy a co všechno ji na domě potěšilo nebo překvapilo:
„Překvapilo mě, jak moc to bylo podle mých představ. Nevzpomínám si, že bych s kýmkoliv v koleji řešila, jaký dům bych si přála, a přesto jste se mi tak moc trefili do vkusu! Observatoř, útulné a vkusné zařízení, přizpůsobivá křesla, ze kterých mě nebude bolet hlava - dokonce jste mi tam nahnali i mého králíka, maguára, testrála a jeho družku... Prostě neuvěřitelné. -usměje se- A potom ten gryf, jistě, toho jsem si vždycky přála, jen je tak hrozně těžké sehnat nějaké ochočené mládě! No vážně, asi sotva bych mohla být překvapenější.
Ještě jednou bych chtěla všem hrozně moc poděkovat. Vím, že jsem s tím už možná otravná, ale vážně si myslím, že i když budu děkovat každý den po tisíc let, nebude to dost. A jistěže to neplatí pouze pro ty, kdo se podíleli na stavbě domku, kdo mi ho zařizovali a dávali mi do něj hromady skrytých přáníček a dárků, platí to i pro ty, kdo mi posílali vlastní dárky či přání. Tohle byly mé nejhezčí narozeniny, opravdu, a já za ně velice děkuji. -usměje se- Mudlovská část rodiny jen zírala, co všechno kouzelníci dokáží.“
Další otázka byla nasnadě. Ukázala jste svůj dům svým sourozencům?
„Jistě, vzala jsem tam úplně všechny sourozence, nejen Filiuse a Mintaku. A všichni byli nadšení, dojatí, nevěřili svým očím!“
Darovaná růže je trvalé přenášedlo, které madam přenese k jejímu novému domu kdykoli si bude přát. A zároveň je také klíčem k ochranným kouzlům, jimiž je dům chráněn. Na madam Bete byla jasně patrná pýcha, když se mi o těch kouzlech zmiňovala.
„Nikdy bych nevěřila, že už dokážete provést taková kouzla...
A jsem na své studenty pyšná, ano, nejen proto, jaké mají studijní výsledky, ale hlavně proto, jaké mají povahy.“
Neznám v koleji člověka, který by madam kolejní neměl rád. Většina členů koleje ji má ve více než velké oblibě. V jeden čas tu madam měla i svůj vlastní fan klub, a dokonce vím o některých jedincích, kteří ji berou jako takovou druhou mámu. Madam si naši oblibu uvědomuje a dokonce mi prozradila, jak vnímá ona nás:
„Nemyslím, že bych vás já vnímala jako své děti, spíš si vás prostě vážím, mám vás ráda pro vaše názory, pro vaši schopnost stát při sobě v dobrém i ve zlém. Je pro mě štěstím smět být součástí takového kolektivu. -usměje se- A ano, uvědomuju si, jak mě vnímáte vy, ač si myslím, že je mé postavení značně přeceňované. Jsem jen jedním dílkem v celém obrazu - nemůžu v něm chybět, jistě, ale to nemůže žádný z dílků...“
Na závěr jsem se rozhodla ulehčit nám práci pro příští rok a vytáhnout z madam, co ještě by si přála.
„Já vážně netuším. Truhlu s pokladem jsem si tedy už škrtla a teď na mém seznamu zbývá už jen "výlet do vesmíru".
Nu, milí nebelvírští, myslím, že máme celých jedenáct měsíců o čem přemýšlet.