Putování na Radhošť, aneb Sen o Nanga Parbatu
Tyčí se do výšky 1 129 m nad mořem. Jde až o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd, ovšem tu nejznámější. Podle barokního spisovatele Jana Jiřího Středovského byl na jejím vrcholu uctíván pohanský bůh Radegast. Jeho modlu zbořili sv. Cyril a Metoděj, nahradili ji křížem. Toto smyšlené vyprávění dalo vzniknout kulturní tradici, která Radhošť obklopuje dodnes. Na jeho vrcholu stojí kaple Cyrila a Metoděje (z roku 1895) a jejich sousoší, které udělal sochař Albín Polášek. Stejný autor vytvořil i Radegastovu sochu (tak ji aspoň vnímali mudlové), která stála na hřebenu Radhoště, dva a půl kilometru od vrcholu směrem na Pustevny (dnes tam stojí kopie, takže i kouzelníci vidí pouze sochu Radegasta). Obě sochy byly slavnostně odhaleny 5. 7. 1931. K Radhošti se však vztahují i další pověsti, například o proslulých ďurách, v nichž jsou ukryté poklady.
Hogwartská výprava na horu se uskutečnila 13. července 2013. Zorganizovala ji slečna profesorka Niane z Libelusie. Říká k tomu: „Přečetla jsem knihu o výstupu na osmitisícovku, před pár lety slezla Sněžku, a tyto dva fakty mi stačily k tomu, abych zcela fanaticky začala snít o výstupu na ‚nahou horu‘ – Nanga Parbat. Vzhledem k několika neblahým okolnostem v této oblasti (zavraždění skupiny horolezců v základním táboře místní teroristickou skupinou) a vzhledem k mé (zatím!) úplně ne příliš dokonalé kondičce, naplánovala jsem si tento výstup na období přesně za deset let (přelom června a července).
První metou k tomuto cíli se stal výstup na beskydskou horu Radhošť ve výšce 1129 m – tedy ve výšce jedné osminy Nanga Parbatu. Na třináctý den tohoto měsíce byla svolána sedmičlenná výprava rozdělená na dva týmy s cílem jediným: dokázat to. Vylezeme nahoru? Zvládneme to? Zůstane výstup na Nanga Parbat i nadále snem reálným?“
Prvním týmem byli horolezci: Niane z Libelusie, George McBrave, Jostein Lauierová a Sylvia Belitia Rawison - vyrazili z Rožnova pod Radhoštěm. Netušili ještě, že je na sedmi kilometrech cesty čeká převýšení 800 m, nemluvě o dalších překážkách.
V poměrně brzkých ranních hodinách se tým sešel na rožnovském nádraží. Natěšeni a vybuzeni krásným počasím, zajímavými svačinami a pytlíkem šumivých bonbónů se vydali na cestu městem. Slunce jim svítilo pod vytrénované nohy. Nebylo horko, takže jim ani nevadilo vyslechnout si celý životopis George McBrava (třikrát!). Lehké znechucení přišlo až s nabídkou sáhnout si na vyskakující klíční kost. Brzy se dostali k první zásadní metě – hotelu Eroplán, kde měla začít jejich červená stezka na vrchol. A právě tam se ztratili. Ale to není vůůůůbec zásadní informace ve zprávě o jejich dokonalém úspěchu! Stejně jako fakt, že už při mírném stoupání na navazující asfaltové cestě byli zpocení, smrdící a v deziluzi.
Mnohem důležitější je zmínit, že díky geniálnímu orientačnímu smyslu Niane, neutuchajícímu optimismu Jostein, Georgovy schopnosti dobrat se slovním průjmem k jádru hafoně a Sylviinou nezdolnou tichou podporou se z Rožnova nakonec vymotali a mohli tedy ve výšce 66,5 m, tak jako kolem a přibližně, udělat první pauzu (další následovaly každých následujících padesát metrů). Po první řádné svačinosnídani se vydali na skutečnou cestu vzhůru. Šlo se jim dobře, nálada byla nadprůměrná, bavili se pomlouváním druhého týmu, který se zatím potýkal jen se samými problémy a zádrhely, také pomlouváním těch, kteří jet mohli a zbaběle nejeli, parodiemi kdečeho a kdekoho a samozřejmě nadměrnou konzumací šumivých bonbónů, které v nich vyvolávaly netušené stavy (od čtvrtého šumivého bonbónu s nimi k vrcholu stoupali i jejich bratři Čiko, Fabio a Emo).
Skupina fanoušků Belatris Nithelas Malrinová, Naomi Car Raynolds a Nebelbrach Mechacha
měla sraz kolem desáté hodiny na mudlovském nádraží v Rožnově pod Radhoštěm. Paní profesorku a Nebelbracha tam měl dopravit mudlobus z Ostravy. Ten se však zdržel, neboť po cestě potkal různobarevně oblečenou velkou skupinu mudlů na kolech, kteří závodili. Už to vypadalo, že nestihnou mudlobus z Rožnova na Pustevny. Naštěstí si Naomi věděla rady a na jeho řidiče seslala matoucí kouzlo, díky němuž se domníval, že ještě nenastal čas odjezdu. Odraz kouzla však zasáhl i Naomi, která se odporoučela na opačný konec nádraží, než kde mudlobus čekal. Nakonec vše dobře dopadlo. Slečna Bela po příjezdu řidiče ještě trochu zdržela, Nebelbrach zasportoval pro Naomi a pak společně s ní zpět. V mudlobuse, plném lidí, vyrazili na Pustevny. Po cestě nabírali mudlovské cyklisty (ne ty různobarevně oblečené, ti už byli merlinvíkde), kteří již neměli sílu do kopce vyšlapat.
Když tím prapodivným způsobem dorazili na místo (na košťatech by to bylo určitě rychlejší), vydali se se slečnou Belou ve vedení na Radhošť. Ukázalo se, že Naomino matoucí kouzlo nakonec působilo na všechny. Po pár desítkách metrů totiž zjistili, že jdou přesně opačným směrem. Ale to jim dobrou náladu nezkazilo.
Pravé dobrodružství horolezců v té době začínalo, zhruba v polovině výstupu. Potkali jedny z prvních lidí. Všichni šli provokativně dolů a velice dobrácky se jim snažili namluvit, že nahoru je to ještě štreka. Do jejich mozků se začala vkrádat trudomyslnost. Sen o dokonalém výstupu, stejně jako sen o Nanga Parbatu se začaly ztrácet v mlze s každou kapkou potu, bolestným píchnutí v nohách a srnkou schovanou za stromem. Z jejich krásy, dokonalosti a vytrénovaných těl se staly schránky hrbící se únavou, špinavé a páchnoucí, bez špetky sebedůvěry.
Co teď? Jít zpátky dolů? Najít lanovku? Sednout si, sedět a čekat?
Tragédie byla na spadnutí, následky znatelné. Sylvia začala mluvit třikrát víc, než je u ní obvyklé, George se rozešel s Niane, ač s ní nikdy nechodil, u Jostein se silně rozvinula závislost na šumivých bonbónech a Niane nebyla schopna vyjmenovat své studenty.
Fanoušci mezitím nalezli správný směr. Začali potkávat popisné tabule, díky kterým se orientovali, kolik zastávek jim chybí k vrcholu. U druhé z nich spatřili sochu. Nakonec přišli na to, že jde o Godrika Nebelvíra, i když s krávou na hlavě, což je maskování, aby ho mudlové považovali za Radegasta.
Jejich další zastávka byla u čísla čtyři. Místo jim poskytlo nádherný výhled do krajiny a polorozpadlé lavičky, na kterých měli možnost sníst si část svačiny. Když se pořádně najedli, prozkoumali toto místo ještě jednou. Nacházely se na něm nějaké kamínky na hromadě. Přemýšleli, o co jde – na výtvor trollů to bylo moc malé a na skřítky zase moc velké.
Rozhodli se tedy, že asi mudlové opět něco zpackali, a vydali se dál. Když se zastavili u další tabule s číslem pět, zjistili, že k vytouženému vrcholu jim zbývají ještě čtyři. Nasadili tedy do chůze část svého elánu a s nadšením se skoro rozběhli. Po delší chvilce konečně vystoupali na vrchol, kde stála malá kaple a kde chyběla socha Cyrila a Metoděje. Merlinví, co s ní mudlové provedli.
Když si vše zdokumentovali a prohlédli, vydali se o kousek zpátky do malé hospůdky, kde se rozhodli, že si zahrají pexeso, než dorazí skupina horolezců. Ještě před tím se však museli posilnit nějakou mudlovskou polévkou.
Chrabrý tým lem…, ehm, fanoušků tedy dorazil na vrchol a místo skládání oslavných básní a popěvků zasedl ke kusu žvance. Tragédie horolezců zatím gradovala. Pryč byla touha vyjít na vrchol za potlesku všech přítomných, za zpěvu a tance, pryč byl sen o hrdinském výstupu, o nehynoucí slávě. Zdrceni zasedli ke stočtrnácté pauze. George rozdělil magické toasty, Niane šumivé bonbóny a Sylv se posilnila dvěma malinami. Jejich nitra byla odevzdaně rezignovaná. Možná by tam seděli dodnes, nebýt dvou zásadních zlomů. Šumivé bonbóny začaly opět účinkovat a do jejich přechodného azylu dorazil jezevčík Ferda, nejkrásnější jozefína ze všech, se svými pány – postarším manželským párem, který poklidně kráčel vzhůru s optimistickými úsměvy, radostí z pohybu a čerstvého vzduchu. A právě tehdy se všichni znovu nadechli, právě tehdy pocítili druhou šanci a znovu začali výstup na vrchol, nyní už ne s názvem „Sen o Nanga Parbat“, ale „Ferda versus horolezci – kdo pokoří vrchol dřív?“
Další cesta probíhala příjemně. Ač byli nesmírně zaskočeni tím, že se vlastně momentálně nachází na úplně jiné hoře, než je Radhošť, na který musí teprve přejít, v jejich srdcích se usadil milý pocit. Sbírali borůvky, zpívali si a předháněli se s Ferdou za povzbuzování jeho majitelů.
Krajina se pomalu proměňovala. Místo hustého lesa čím dál častěji procházeli malé paloučky, kochali se rozhledem a pak najednou, aniž by věděli, jak se to stalo, je čekal padesát metrů nad nimi samotný vrchol Radhoště. Snad to byla úleva, snad únava a třeba taky dojetí, že jsou tak blízko cíle, usadili se u borůvčí na malé suché stráni a užívali si posledních společných chvil před vrcholem. Slova jako „hrdina“, „sláva“, „dobytí“ najednou ztratila svůj význam. Všichni to pochopili a pokorně žvýkali zbytky svačin a borůvky, aby nabrali sílu.
Poslední minuty výstupu byly báječné. Usměvaví a unavení se za neustálého smíchu a povzbuzování vybelhali, místy i vyběhli, na samotný vrchol. Stáli nahoře, ohromení, dojatí a pyšní jeden na druhého, koukali do širého kraje a cítili cosi, co nejde slovy popsat.
Následovalo slavnostní focení a ještě slavnostnější hledání druhého týmu. Fanoušci zatím dojedli polévku a uvažovali o pexesu, na které však nedošlo, protože skupina horolezců je dostihla a došlo na velké shledání plné slz a objetí. Bylo radostné, a tak horolezcům ani nevadilo, že nikdo nezpívá a nikdo neskládá oslavné básně. Pomyslné vítězství bylo oslaveno brambory na sto způsobů (krokety, hranolky atd.).
Nohy horolezců svědčily o tom, jak namáhavou pouť mají za sebou.
Cesta zpět probíhala pokojně. Výprava použila mudlovský vynález zvaný lanovka, který je dopravil z Pusteven do Trojanovic, a pak se účastníci pomalu rozjeli do svých domovů.
Sen o Nanga Parbatu už sice není tak růžový, ale mít sny je nesmírně motivující. Krůček po krůčku stoupat výš, udělat z Radhoště Praděd, z Pradědu Sněžku a ze Sněžky třeba Mont Blanc… A i když třeba na Nanga Parbat nakonec nikdy nevyšplháte, ten pocit z každého jednotlivého úspěchu, ten pocit, kdy se vyčerpaní nadechnete, hrdí na to, co jste dokázali, i když ne tak dokonale a snadno, jak jste si to představovali, nejde vyvážit ničím.
- článek je hotový, ale Niane z Libelusie ještě rychle skočí po pergamenu a dopíše poslední řádky -
Čtu vám v očích poslední otázku o našem výstupu a ano, zodpovím vám ji – Ferda dorazil na vrchol pár minut před námi. Nevíme, odkud byl, ani kde je teď, ale vzpomínka na náš malý rezatý hnací motůrek zůstane nejen na jedné nepatrné fotografii.