Tajemná komnata otevřena?
Je to už pár měsíců, co si naše dnes vlastně již bývalá studentka prvního ročníku, Dona Dew, stěžovala v ředitelně na nemožnost vstupu do prostor hradního sklepení, ačkoliv byla vlastníkem potřebného Klíče šklebícího se démona. Pan ředitel jí tehdy shovívavě vysvětlil, že hradní sklepení je plné krvelačných příšer, které jsou pro studenty prvního ročníku příliš nebezpečné, takže jsou příslušné dveře očarovány kouzlem, jež neprolomí nikdo, kdo ještě nemá povolen vstup do Soubojového klubu. Slečna Dew ovšem nebyla s odpovědí spokojena a stěžovala si hned v následujícím příspěvku dál:
Jak vidíte, pan ředitel jí tehdy na její stížnost neodpověděl, pár studentů jdoucích v oné době kolem ředitelny si asi jen zaťukalo na čelo, čeho že to chce slečna vlastně dosáhnout, a celá záležitost tím byla uzavřena. Tedy to jsem si alespoň myslela. Až donedávna.
Minulý týden jsem totiž jako každé pondělí zavítala do místnosti, ve které se schází Školní rada, abych okoukla, co je zase kde nového, poklábosila si se skřítky šmíráčky a zjistila nejnovější klípky a pikantnosti z hradních kuloárů.
Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem zde našla profesorku Sutherland ve vpravdě nepěkné náladě, jak sedí v křesílku u krbu a sepisuje obsáhlý pergamen. Když jsem jí nenápadně načouhla přes rameno, otočila se na mě a vysvětlila mi, že sepisuje stížnost pro zástupkyni ředitele, protože je naprosto rozčarovaná z působení Ministerstva kouzel.
Na můj dotaz, zda jde o ten nově vzniklý volný prostor ve zmijozelských přesýpacích hodinách, si odfrkla, že to „samozřejmě nikoliv“, ale prý se k ní doneslo od jisté aktivní studentky druhého ročníku její koleje, že nalezla v prostorách laboratoře jakýsi podivný klíč ve tvaru žabky, kterým si odemkla dveře od sklepení.
Vyvalila jsem na ni oči – to přece není možné! Sklepení je nebezpečné a snadno by se tam nezkušeným studentům mohlo stát něco zlého. Kolegyně se na mou poznámku zatvářila dost neurčitě a jen významně poťukala prstem na pergamen.
Přečetla jsem si místo, na které ukazovala:
„Zmíněná studentka mi sice odpřísáhla, že ve sklepení žádné nestvůry nepotkala, naopak vyprávěla o duchovi Šedé dámy, který jí položil tři hádanky, za jejichž správné zodpovězení dostala čokoládovou žabku, přesto si ovšem nemyslím, že bylo vhodné zpřístupnit prvním dvěma ročníkům „bezpečnou“ část sklepení, aniž by o tom byli informováni minimálně kolejní ředitelé. Nehledě na nespravedlivost takovéhoto počinu, kterým dojde ke znehodnocení celého „trhu“ s čokoládovými žabkami. Starší studenti je poctivě sbírají celé roky a mladším nyní dáme do rukou přístup k místu, kde jich mohou získat spoustu za pár hádanek? Starší studenti potom budou chodit za mladšími a budou od nich žabky draze kupovat, když tito je dostali zcela zadarmo?“
Když jsem dočetla, nemohla jsem si odpustit poznámku na konto starších studentů, kteří zase získávají hromady peněz za porážky příšer, jimž se v doupatech válí celé hrudky zlata. S tím jsem už ovšem nechala kolegyni kolegyní a rychle jsem utíkala do laboratoře, abych pátrala po novém klíči. Přeci jen, a to musíte uznat, takováhle „tajemná sklepní komnata“ se musí prověřit! Rozeslala jsem do několika směrů i pár školních sov, abych zjistila, zda o tom něco nevědí moji spřátelení studenti prvních a druhých ročníků, ovšem žádná kladná odpověď ke mně nedorazila.
Přesto jsem se nevzdávala, trávila jsem v laboratoři každou volnou chvilku, dokonce jsem párkrát prošmejdila i knihovnu - kde jsem tedy nenašla nic jiného než nerudnou paní Norrisovou, pár ještě nerudnějších pavouků a spící madam knihovnici. Už jsem začala ztrácet elán, když jsem stále nic nenacházela, ovšem pak to přišlo! O víkendu jsem v laboratoři skutečně nalezla truhličku a v ní malý stříbrný klíček. Když jsem ho vyndávala ven, omylem jsem ho chytla za konec, který silně připomínal žabí nožku. K mé hrůze se nožka pohnula, odkopla můj prst a klíček vyskočil z truhličky na zem jako živý. Chytila jsem ho opravdu jen tak tak, nicméně když jsem ho vzala do ruky jemněji, neprotestoval a zůstal mi ležet v dlani.
Jak jsem očekávala, když jsem s klíčkem doběhla ke dveřím vedoucím do sklepení, dovedly mě do klasických spletitých chodeb, které znám jako své boty. Když jsem zahodila Klíč šklebícího se démona a snažila se do klíčové dírky nacpat Žabí klíček, zůstávaly dveře neoblomně zavřené. Buďto tedy jsem opravdu na tento klíček příliš stará, nebo pasuje do nějakých jiných dveří a informace kolegyně Sutherland byly mylné.
Pravdu zřejmě odhalí až čas, ovšem přiznám se, že by mi vlastně přišlo pěkné, kdyby se přání naší bývalé prvačky splnilo a hradní sklepení mělo našim nejmladším studentům co nabídnout. A budou-li to čokoládové žabky – no, proč ne. Pokud nejde získat každý den jedna, mohla by to být dobrá zábava, která posílí jejich ducha, dá jim nové náměty k přemýšlení a třeba je i naučí logickému myšlení.
Betelgeuse Orionis
(Lily, 17. 4. 2013 6:37)
Až je mi skoro líto, že je to apríl. A nebo že už jsem taky moc stará?
Odpovědět